Thyra se skláněla nad otisky kopyt v bahně před sebou. Mířily na západ a byly čerstvé. Musely vzniknout až po bouřce, která se krajem přehnala před hodinou. Spokojeně se usmála a vydala se po nich směrem k blízkému lesu. Procházela vysokým mlázím a užívala si vůni podzimu.

Asi po půlhodině chůze se konečně dostala tam, kam chtěla. Stopy se ztrácely v mlze na lesní mýtině. Ukryla se za strom a chvíli naslouchala. Kdesi před ní bylo slyšet zurčení potoka a občas také zvuky trhané trávy. Potichu si připravila svůj luk a šíp a vyklonila se, aby lépe viděla. Nemusela čekat dlouho, než zahlédla v potrhaných cárech mlhy obrys statné laně. Přimhouřila oko, zamířila a vystřelila. O chvíli později spadlo zvíře na zem. Ozval se dusot prchajícího stáda a ze stromů se snesly kapky vody, které ji zastudily na krku. Když vše utichlo, vydala se k lani. Zasáhla jí čistě, takže se netrápila. Thyra byla lovec odmalička, avšak nikdy nezabíjela pro radost. Vždy jen tehdy, když to kmen potřeboval. I tak se však zvířeti v tichosti omluvila.

Poté vytáhla dlouhý nůž a chtěla začít laň zpracovávat. Náhle však měla divný pocit, jako by ji někdo sledoval. Opatrně se otočila a ztuhla. Sotva deset sáhů za ní stála laň, jakou v životě neviděla. Byla bílá jako sníh. Krásné a vznešené zvíře s velkýma černýma očima, ve kterých se zračil všechen žal světa. Jako by jí chtěla něco říct. Po chvíli se však otočila a zmizela v mlze stejně rychle, jako se objevila. Thyra se vrátila ke svému dílu, ale byla zamyšlená. K táboru se vracela v pochmurné náladě, která jí kazila radost z lovu. Když pak vyšla z lesa, všimla si na obzoru hustého černého dýmu. Odhodila maso, které s sebou táhla, a rozběhla se ke své osadě. Když vyběhla na kopec, zůstala ohromená. V dolině u jezera dohořívaly zbytky jurt a kolem leželo několik mrtvých těl. Okamžitě si lehla na zem a připravila svůj luk. Dlouhé minuty pozorovala tábor, ale pak jí došlo, že už je po všem.

Opatrně se zvedla a vydala se dolů. Pach spáleniny byl dusivý a všudypřítomný. Mezi mrtvými poznala některé ze svých přátel. V dolině zůstalo pouze jediné přístřeší, které zcela nelehlo popelem. Domov šamana Caleba. Minula ohořelé kůly se zvířecími lebkami před ním a opatrně vešla dovnitř. O Caleba málem zakopla. Jeho tělo leželo hned u vchodu pokryté tucty sečných ran. V jedné ruce svíral kopí, druhou měl zaťatou v pěst a přitisknutou k hrudi. Když se na ni Thyra zahleděla, všimla si chomáče dlouhých černých chlupů. Její jediná stopa. Prošla ještě jednou celou osadu, ale zjistila jen to, že většina byla odvlečena pryč. Nevěděla, kdo to byl, ale byla rozhodnutá jim svůj kmen nenechat. Poté se naposledy rozhlédla po spáleništi a vydala se na sever.